We're accustomed to glamour in London SE26: Kelly Brook and Jason Statham used to live above the dentist. But when Anouska Hempel's heels hit the cracked cement of the parking space outside my flat, it's hard not to think of those Picture Post photographs of royalty visiting bombed-out families during the second world war. Her mission in my modest tract of suburbia is, however, about more than offering sympathy. Hempel—the woman who invented the boutique hotel before it bore any such proprietary name—has come to give me information for which, judging by the spreads in interiors magazines and anxious postings on online DIY forums, half the property-owners in the Western world seem desperate: how to give an ordinary home the look and the vibe of a five-star, £750-a-night hotel suite. To Hempelise, in this case, a modest conversion flat formed from the middle slice of a three-storey Victorian semi.
"You could do it," she says, casting an eye around my kitchen. "Anyone could do it. Absolutely no reason why not. But there has to be continuity between the rooms. A single idea must be followed through." She looks out wistfully over the fire escape. "And you'd have to buy the house next door, of course." That's a joke. I think.
...
It's worth pausing, though, to consider the oddness of this impulse. The hotel room is an amnesiac space. We would be troubled if it bore any sign of a previous occupant, particularly as many of us go to hotels in order to do things we would not do at home. We expect a hotel room to be cleaned as thoroughly as if a corpse had just been hauled from the bed. (In some cases, this will actually have happened.) The domestic interior embodies the opposite idea: it is a repository of memories. The story of its inhabitants ought to be there in the photos on the mantelpiece, the pictures on the wall, the books on the shelves. If hotel rooms were people, they would be smiling lobotomy patients or plausible psychopaths. | Na londýnském předměstí SE26 jsme na světskou slávu zvyklí: nad zubařskou ordinací kdysi bydleli Kelly Brooková a Jason Statham. Když teď ale po rozpraskaném betonu parkoviště před mým bytem zaklapaly podpatky Anousky Hempelové, je těžké ubránit se myšlence na snímky členů královské rodiny, jak za druhé světové války navštěvují rodiny postižené bombardováním, zveřejněné v časopise Picture Post. Jejím posláním v mém skromném předměstském příbytku však nejsou projevy soucitu – jde o mnohem více. Hempelová, žena, která vynalezla „boutique hotel“ dříve, než získal toto či jiné chráněné označení, mi přinesla až domů informace, po kterých – máme-li soudit podle tématických dvoustran v časopisech o bydlení a úzkostných příspěvků na internetových kutilských fórech – polovina majitelů nemovitostí v západním světě zřejmě zoufale touží: totiž jak dodat obyčejnému obydlí vzhled a švih apartmá v pětihvězdičkovém hotelu, kde za noc zaplatíte 475 liber. V tomto případě „hempelizovat“ skromný byt přestavěný ze střední části tříposchoďového viktoriánského dvojdomku. „Mohl byste to udělat,“ povídá a rozhlíží se po kuchyni. „To dokáže každý. Není absolutně důvod, proč by neměl. Ale mezi místnostmi musí být návaznost. Musí je spojovat jednotná myšlenka.“ Zadumaně vyhlíží z okna přes požární žebřík. „A samozřejmě byste musel koupit i sousední dům.“ To má být vtip. Tedy aspoň myslím. ... Ten nápad je ale natolik podivný, že stojí za chvilku zamyšlení. Hotelový pokoj je prostorem bez paměti. Vadilo by nám, kdyby nesl stopy po tom, kdo v něm bydlel před námi – tím spíše, že mnozí z nás chodí do hotelů dělat věci, které by doma nedělali. Očekáváme, že nám hotelový pokoj uklidí tak důkladně, jako by z postele právě odnesli mrtvolu. (V některých případech se tam právě něco takového stalo.) Interiér našeho domova ztělesňuje opačnou myšlenku: je to úložiště vzpomínek. Příběh jeho obyvatel by v něm měl být přítomen v podobě fotografií na krbové římse, obrázků na zdi, knih na policích. Kdyby byly hotelové pokoje lidmi, byli by to pacienti po lobotomii s prázdnými úsměvy, anebo úspěšně se přetvařující psychopati.
|